Cesty k herecké pedagogice

Publikace je strukturovaným promýšlením obsahu a smyslu vysokoškolské pedagogiky herectví, založeným na reflexi vlastní zkušenosti z let 1996–2003. Jejím hlavním cílem je postihnout nejen historické a psychologické souvislosti jednotlivých etap autorova osobního příběhu, ale zároveň napětí a kontroverze některých uměleckých a pedagogických přístupů v jejich obecné platnosti. Kniha je rozčleněna do tří kapitol. První se zabývá studiem magisterského stupně činoherního herectví na Janáčkově akademii múzických umění – především pak setkáním s Josefem Karlíkem. Druhá kapitola je věnována období autorova doktorského studia: jeho hledání vlastního pojetí herecké metody a kontextu témat disertační práce (analogií hereckých cvičení a Exercicií Ignáce z Loyoly) a názorovým konfrontacím s režisérskými a pedagogickými osobnostmi: Sergejem Fedotovem, Janem Nebeským a Ivanem Vyskočilem. Třetí kapitola je zprávou a reflexí pedagogické stáže na Ščukinově učilišti v Moskvě u Vladimira Poglazova, která ho zásadně ovlivnila v jeho dalším pedagogickém směřování. Jako hlavní problém vysokoškolské pedagogiky herectví se v publikaci jeví napětí mezi přístupem „středoškolským“, v němž jde o to, studenty pro nadcházející povolání dokonale „řemeslně vybavit“, a „univerzitním“ usilujícím o formování osobností schopných o herectví uvažovat i v obecně uměleckých a lidských souvislostech.