Zapomenutý svět violy d’amore

Publikace pojednává o hudebním nástroji, který byl velmi oblíbený a často obsazovaný v různých rolích v období baroka a renesance. Bez dvou hlavních propagátorů violy d’amore, Jana Václava Stamice a jeho syna Karla, byl by asi tento nástroj zapomenut již koncem 18. století. Jakožto výkonní umělci a skladatelé jej udrželi oba při životě, zejména Karel Stamic dovedl hru používáním dvojzvuků, trojzvuků, pizzicat levou rukou, arpedží a flažoletů k vrcholnému stupni dokonalosti. K tomu ovšem měl zapotřebí sedmi strun, a tak se vlastně částečně podílel na ustálení finální podoby nástroje. Poté se opravdu z důvodu zvukové nekonkurenceschopnosti moderním nástrojům viola d’amore na několik desetiletí z povědomí hudební veřejnosti vytratila, než ji na přelomu 19. a 20. století Leoš Janáček – formou symbolu znázorňující lásku a touhu, a Paul Hindemith – v roli ryze sólového nástroje, opět přivedli k životu.